VIII. hudební dílny

VIII. SBOROVÉ HUDEBNÍ DÍLNY MÍSTEK

Louis Vierne: Messe solennelle

sobota, neděle 25. – 26. 6. 2016

Katolický lidový dům a kostel sv. Jana a Pavla v Místku

Akce se  uskutečnila za finanční podpory Statutárního města Frýdek-Místek, Nadace život umělce a Biskupství ostravsko-opavského a ve spolupráci s Římskokatolickou farností Místek a s Katolickým lidovým domem Místek.

—————————————————————————————————————————————————————————————————————————————————————-

SDH 2016 Plakát

Louis Victor Jules Vierne

(* 8. 10. 1870, Poitiers, † 2. 6. 1937, Paříž)

 francouzský varhaník a skladatel

Louis Vierne se narodil s vadou zraku. Jeho strýc u něj rozpoznal hudební talent a začal ho učit na klavír. Studoval hru na klavír a na housle v Ústavu pro slepce. V roce 1880 slyšel poprvé hrát Césara Francka na varhany v kostele Svaté Klotildy. Tento moment považoval ve svém hudebním životě za klíčový. Roku 1889 absolvoval výuku fugy u Césara Francka a pak začal studovat hru na varhany na pařížské konzervatoři Studium ve třídě Franckova nástupce Charles-Marie Widora ukončil roku 1894s oceněním ve varhanní hře a improvizaci. Na konzervatoři působil poté jako asistent učitele. V roce 1911 tento post na konzervatoři opustil a přešel jako profesor hry na varhany na institut duchovní hudby Schola Cantorum. Mezi jeho nejvýznamnější žáky patří např. Marcel Dupré a Maurice Duruflé. Od roku 1892 působil také jako asistent varhaníka v kostele Saint-Sulpice v Paříži. Současně od roku 1900 zastával funkci hlavního varhaníka v chrámu Notre Dame. Na tomto postu pracoval až do své smrti v roce 1937.

Na rozdíl od úspěšné kariéry uznávaného profesora hudby a varhaníka jeho soukromý život nebyl příliš radostný. Manželství se zpěvačkou Arlette Taskinovou skončilo rozchodem, což ho velice zasáhlo, v první světové válce navíc ztratil bratra Reného a syna Jacquese.

Viernův život byl po stránce fyzické i emocionální velmi komplikovaný, což se mnohokrát odrazilo v jeho tvorbě. Nebyl úplně slepý, ale poškození jeho zraku bylo velmi vážné. V raných obdobích tvorby používal rozměrné notové papíry a „velkou tužku“ (jak popisuje jeho přítel Marcel Dupré). V pozdějších letech, se zhoršováním zraku, začal využívat Braillův systém.

Aby získal peníze na opravu varhan v chrámu Notre Dame, podnikl koncertní turné po Severní Americe. Turné zahrnovalo také velké recitály na varhanách Wanamaker Organ ve Philadephii a Wanamaker Auditorium Organ v New Yorku. Turné bylo velmi úspěšné, ale pro Vierna vyčerpávající.

Při nehodě v Paříži roku 1906 utrpěl komplikovanou zlomeninu nohy, která mu měla být amputována. Naštěstí se nohu podařilo zachránit, avšak celý rok mu zabralo, než dokázal se zraněnou nohou obnovit svou techniku hry. O rok později onemocněl tyfem a v dalším roce zeleným zákalem, načež plně oslepl.

V průběhu svého 1750. varhanního recitálu v chrámu Notre Dame dne 2. června 1937 dostal srdeční infarkt. Dokázal ještě dohrát hlavní skladbu recitálu, aniž by kdokoliv něco zpozoroval. Při pokračování recitálu, improvizaci, se zhroutil, jeho noha stiskla pedál varhan a zemřel za zvuku jediného tónu svých milovaných varhan. Byl pochován na pařížském hřbitově Montparnasse.

Jako skladatel proslul zejména jako autor skladeb pro varhany, jejichž obrovskou tónovou i dynamickou škálu dokázal ve svých skladbách dokonale využít.

 

Skládat Messe solennelle (Slavnostní mši) začal téměř slepý Louis Vierne v roce 1899 během letních prázdnin v Cayeux-sur-Mer v Pikardii. Mše vznikla na oslavu jeho jmenování hlavním varhaníkem v Notre Dame. Původně byla určena pro sbor a orchestr, ale na radu svého učitele Widora napsal Vierne verzi pro pěvecký sbor a dvoje varhany, protože ve Francii ne vždy měli v kostelích k dispozici orchestr. Stejně tak z tehdejší praxe při liturgiích vyplývá i absence Creda v této mši.

Menší („sborové“) varhany (Orgue de Choeur) mají především za úkol podpořit sbor. Pouze ve střední části Gloria a Sanctus přebírají úlohu sólisty. Velké varhany (Grand Orgue) přispívají k slavnostnímu charakteru doprovodu.

Na světové premiéře v St. Sulpice v prosinci 1901 Charles-Marie Widor hrál hlavní varhany a Vierne sborové varhany. V praxi však představení se dvěma varhanami mnohdy není možné, a proto vznikla i verze pro sbor a jedny varhany. V této podobě zazní Viernova mše i v rámci letošního ročníku Sborových hudebních dílen v Místku.

Dílo patří k vrcholům pozdních romantických varhanních mší. Je to mistrovské dílo tohoto žánru. Viernemu se podařilo vyhnout se všem běžným úskalím typickým pro mnohé mše z této doby, jako pompéznosti ve mši C. Franka, teatrálnosti u Rossinniho, dále sentimentálnosti, kterou často oplývaly skladby tohoto období. Vierne vždy dokázal najít ten správný výraz, i proto, že upřednostňoval liturgický obsah a náboženské zaměření díla. Kromě toho přináší mše krásné melodie a kvalitu zpracování, takže se právem těší pozornosti a úspěchu na koncertech i nahrávkách na hudebních nosičích.

Kyrie: Mše začíná impozantními varhanními akordy ve fortissimu, vstup je to vážný a majestátní. Tato atmosféra se pak zjemňuje a do toho vstupuje sbor. Žalostné téma a velká noblesa charakterizující Kyrie se postupně vrací a stupňuje k monumentálním akordům vstupu. V Christe se hudba opět zjemňuje. Začíná náznakem fugy a pak sbor klidně komunikuje s varhanami. Melodie vytvářejí atmosféru očekávání, které vede k mocnému a dramatickému návratu úvodního Kyrie. To je jeden z nejlepších momentů celé mše. Celé Kyrie končí slavnostní a působivou hudbou.

Gloria: Po tenorovém vstupu Gloria zazní jakoby výraznými fanfárami ve varhanách a následně vítěznými tóny ve sboru. Střední část zní sladce, je plná náboženské naléhavosti, což ještě umocňují varhany svou expresivní bohatostí. Celá část končí brilantním finále.

Sanctus: Na pohyblivém pozadí varhan se postupně vynoří z ticha melodie Sanctus. Celá část je uzavřena slavnostním Hosana.

Benedictus: Ze sladkého až mystického pozadí varhan vychází stagnující melodie zpívaná ženskými hlasy a mužskými hlasy, která se pak najednou v ženských hlasech rozvine. Mezi jednotlivými větami jsou vždy krásné a tajemné varhanní mezihry. Hosana pak tvoří triumfální závěr této části mše.

Agnus Dei: Tato část je velmi sladká založená na klidu sborového partu. Varhany jsou velmi diskrétní, ale mají mezihry připomínající jímavou trubku a vedoucí často k modulaci do jiné tóniny. Tato krásná modlitba plná nebeského klidu a jasu je ukončena jasným Cis-dur.

 

Dle veřejně dostupných zdrojů zpracovala Mgr. Radka Kulichová

 

Nahrávka:

https://www.youtube.com/watch?v=-zjlRHP0tjk

 

Výukový program:

http://www.learnchoralmusic.co.uk/Vierne/Messe%20solennelle/messe-solennelle.html

 

Noty:

http://www.pandolfopaolo.com/wp-content/uploads/2015/11/Vierne-Luise-Messe-Solennelle.pdf




Rubrika: Hudební dílny